Tento text vznikl pro Veřejné slyšení ve věci hladových duchů, které pořádal Institut úzkosti/Institute of Anxiety 16. května 2023 v centru Erpet.
Uvnitř mi taky sedí jeden hladový duch -
má bloudivé oči a velký palec -
jak z pohádky o Třech přadlenách od bratří Grimmů.
Jenže můj palec není placatý od mnutí lnu,
ale od hlazení displeje.
Když rozmrkám ráno oči, když čekám ve frontě, když jedu v tramvaji do práce, než jdu večer spát, na záchodě, u svačiny, mezi e-mailama, když mi praská hlava z mých dětí, když cítím stres, úzkost, když nechci být sama se sebou, když jsem smutná, naštvaná, nudím se, když není nikdo poblíž... moje ruka vytahuje telefon. A scrolluju.
Navíjím na prst neviditelnou niť cizích příběhů, ustřihávám minutu po minutě z příběhu vlastního, poťukávám na sklo, ale nikdo neotvírá.
Chci doscrollovat až do nekonečna,
do jinýho světa, kde jsme všichni spolu,
doscrollovat blíž k lidem,
těm krásných dýchajícím živým tvorům s pihama a vráskama,
čuchnout jim k límci od kabátu,
ochutnat jejich buddha bowl,
obejmout je.
Jedem ve stejný tramvaji
do stanice izolace,
v iluzi samostatnosti a kolotoči pracovního výkonu,
pro systém, kvůli kterýmu hoříme.
odpojení od těla, od přírody, koukáme do Facebooků, abychom ulevili svý úzkosti.
Na výchovu dítěte je potřeba celá vesnice.
Zbejvá nám ale teď nejčastějc jen jedna osoba, vyhořelá máma, co chodí Stromovkou s kočárkem a místo chvějících se očních víček svýho spícího miminka soustředěně pozoruje svůj Instagram.
Ona i já, utíkáme do virtuální vesnice, kde ale nikdo ve skutečnosti nebydlí. Žijou tam jen odlesky našich známých a přátel. A mezi nima se prokousává feedem reklamní pacman a podstrkává ti sunar a seberozvojový kurzy. Ať jsi mámo víc vymeditovaná. Ať jsi víc výkonná. Ať to všechno zvládáš a šupky rychle zpátky do kanceláře.
Na sociálních sítích tráví průměrný člověk 2,5 hodiny denně.
To je 17,5 hodin týdně.
75 hodin za měsíc.
75 hodin přeskakování, těkání, zahlcení třívteřinovými titulky, cizími příběhy a laciným dopaminem. Lidský kontakt na sítích je jako gumový rohlík, zasytí tě, ale za chvíli máš zase hlad. A duši je nějak špatně. 67 % teenagerů se cítí osaměle a prázdně. 84 % dětí je na telefonu déle, než by chtěly. 54 % rodičů nejeví zájem o online život svých dětí.
Jak skončila pohádka o Třech přadlenách?
Na šťastné svatbě doptával se princ třetí kmotřičky: „Od čeho máte tak velký palec?“ „Od příze navíjení.“ řekla kmotra. I tu se princ velmi polekal a řekl si, že své ženě už nikdy více nedovolí příst, aby se mu taky takto nezohavila. A bylo po předení!
Chci, aby si moje děti nezohavily palce. Ale jak na to? Mají právo ještě vůbec zažít offline dětství jako my? Mají právo běhat s kamarády po venku s klíčem na krku mezi milionem pražských aut? Mají právo neznat roztěkanou samotu nad displejem?
Chci offline dětství pro své děti, dokud to půjde. Chci komunitu, zahradu, živé město, respektující školu.
Chci, aby byl hmatatelný svět byl první volba.
Web: http://www.institutuzkosti.cz/events/verejne-slyseni-ve-veci-hladovych-duchu?src=cz
