Nov 15, 202210 min read

Je škoda vnímat vysokou citlivost jen jako zátěž, říká terapeutka Alena Wehle

Daly jsme si sraz v prosvětleném prostoru kavárny schované uprostřed neklidného Smíchova. Scházet se s člověkem, s nímž TO o sobě vzájemně předem víme, je úžasný.

Při domlouvání místa rovnou kalkulujeme s tím, jestli tam na nás není moc hluk a vůbec tak všechno můžu bez většího vysvětlování na místě citlivě ladit a necítit se trapně za to, že pět minut hledáme místo k sezení. Spiklenectví, úleva.

Alena Wehle byla první, kdo začal v Česku šířit povědomí o vysoké citlivosti. Alena je zážitková terapeutka, lektorka a blogerka, přednáší a píše o tom, jak přijímat citlivost jako dar a výhodu. Pořádá kurzy i víkendové workshopy a brzy chystá vydat svou první knihu.

⚘

Aleno, jak jsi na tom s digitální hygienou?

Pro mě je digitální závislost hodně aktuální téma. Minulý týden jsem si rozbila telefon a dva dny byla bez něj. Chytla mě panika. Co když mi budou volat klienti, jak se s nimi domluvím? Větší problém ale byl, že jsem si nebyla schopná koupit nový telefon, protože si platby autorizuji právě mobilem.

Hodilo mě to do paralýzy, úplně mi spadl vesmír.

Zároveň jsem znovu zažila to, že jsem při jízdě vlakem přečetla s radostí snad celou knížku. Věděla jsem, že stejně neudělám nic jiného, nemohla jsem vyřizovat e-maily, odpovídat na zprávy... Najednou nastal klid.

Uvědomila jsem si, že si telefonem zabíjím kreativitu – ohromným způsobem. Není na ni prostor, když neustále odpovídám na zprávy a pípají mi aplikace.

Mám teď před sebou velký krok: vytvořit si systém a řád, kdy k telefonu budu a nebudu chodit. Jako první jsem odstranila mobil z ložnice. Je to ohromný rozdíl.

Ty se léta zabýváš vysokou citlivostí. Jak se tohle téma protíná s digitální závislostí?

Vysoce citliví lidé bývají snáze ovlivnitelní. Přirozeně a neustále se do něčeho či někoho naciťují.

Když vplují do sítí, začnou nacucávat jako houbičky spoustu obsahu – a když už jsou na někoho napojení, pak je o to těžší se odpojit. Nemají-li pevně vybudované hranice, snadno se namotají.

Vnímám to tak na sobě i u svých klientů.

Vydala jsem nedávno článek o svojí vysoké citlivosti. Zareagovala spousta kamarádů ve smyslu: „Ty jo, to mám taky! Takže nejsem divnej neurotik a nejsem v tom sám? To je úleva!“ Kdy jsi ty zjistila, že jsi vysoce citlivá?

Vzpomínám si na moment, kdy mě v edičním plánu Portálu přitáhla kniha Přecitlivělost není slabost. Řekla jsem svému muži, že bych si to ráda přečetla, ale on zareagoval ve smyslu: „Počkej, tohle fakt chceš číst?!“

Jo, má to takovou divnou obálku s beruškou.

Naštěstí jsem muže neposlechla. Jakmile se mi knížka dostala do ruky, zhltla jsem ji za jeden večer.

To bylo velké AHA. Někdo o mně napsal knížku! Deset let hledám, kdo jsem, a teď to do sebe konečně zapadlo.

Na konci knížky zve autorka Ilse Sand na svoje kurzy a přednášky. Zjistila jsem, že v Česku nic takového neexistuje. Napadlo mě, že tyhle aktivity můžu iniciovat já – přednášet o svých zkušenostech, nabalovat příběhy dalších citlivých... Rok to spalo, ale pak jsem začala přednášet, dělat workshopy a nakonec i terapie.

Když teď vygooglíš „vysoká citlivost“, vyjede ti hodně článků, rozhovorů, besed. Tenkrát nebylo nic. Byl ohromný prostor pro pochyby, jak to s tou citlivostí je doopravdy. Teď cítím satisfakci. Že to stálo za to za tímto tématem jít.

V čem zásadním se vysoce citliví lidé liší od zbytku populace?

Základní kritéria je hloubka zpracování Informací a hloubka prožívání. Ta je ohromná. Člověk reaguje na jemnější podněty než ostatní lidi, vnímá více detailů, zachytává stopy, kterých si ostatní málokdy všimnou.

Jeden příklad za všechny: vysoce citliví často slyší různé plašičky na kuny a na krtky, tedy věci, které mají být mimo slyšitelné spektrum. Já mám pocit, že mi to roztrhne hlavu.

Někteří lidé jsou zas více citliví na vizuální vjemy.

Kofein jsem vyškrtla, do koupelny chodím pro ticho

Jsi citlivá na kofein?

Velmi.

Co se s tebou děje, když to s ním přeženeš?

Kafe teď nepiju vůbec. Pila jsme ho dřív. V těhotenství a při kojení jsem pak kávu eliminovala na jednu za den a všímala jsem si najednou, jak velký na mě má vliv – že mě rozhodí a začnu být nervózní.

Pak nám káva doma došla a nikdo ji domu nedonesl (smích). Tři, čtyři měsíce jsem kávu nepila vůbec. Po té pauze jsem si jednoho dne kafe dala a úplně mě to rozhodilo, i tělesně.

Dokázala bys to tělesno popsat? Možná si to někdo neumí představit.

Začal mě polívat studený pot, měla jsem svalový třes. Byla jsem nervózní, jako bych měla před zkouškou, přitom jsem byla doma a ten den neměla žádný úkol. Zkusila jsem si jít zaběhat, dostat tu nervozitu z těla ven. Kafe mě nastřelilo, ale absolutně neužitečným způsobem.

Kofein jsem prostě vyškrtla.

A zelený čaj v pohodě? Když se přepiju zeleného čaje, má na mě stejné účinky jako kafe. Vidím 2D realitu, je to jak badtrip. V osmnácti jsem si párkrát dala kafe a jednou jsem po něm dostala panický záchvat. Od té doby ho piju jen u moře, kde to ze mě sluníčko vypálí. Nebo na pouti, na caminu, kde vím, že budu další čtyři hodiny v horku ostře šlapat.

S tím badtripem to mám podobně. A co se týče té fyzické aktivity: mám zkušenost, že po kávě si moje tělo špatně rozvrhuje síly. Přepálím start a vyberu si hned na začátku moc energie, která mi potom chybí a na konci mě třeba bolí nohy. Je to falešná stimulace, která jde zcela můj přirozený rytmus.

Spousta citlivých lidí na kávu reaguje dost podobně, ale vytvoří si rezistenci. Už jim to tolik nevadí, ale může jim to způsobovat falešné vybičování k výkonům – které si ale nakonec svoji daň vyberou jinde. Večer nebo za pár dní mají propad a nevědí, co se to děje, proč jsou tak unavení?

A dokážeš popsat, co se uvnitř tebe děje, když jsi smyslově přehlcená, přetížená?

Jsem podrážděná, naštvaná. Umím být nazlobená na svoje nejbližší. Spousta věci mi vadí. Třeba to, že děti rozhážou hračky, což běžně přejdu.

Mě dokážou hodně přestimulovat zvuky. Když jsem přetížená, i jemný zvuk vnímám jako křik nebo neakceptovatelný hluk. Někdy se třesu, zrychlí se mi srdeční rytmus, začnu se potit. Je to velká nepohoda.

Jediné, co v tu chvíli pomáhá, je odpojení. Vyjít na zahradu, nechat doma děti na chvíli s mužem. Nebo alespoň odejít do jiného pokoje a zavřít se tam. Vypnout. Typicky odcházím do koupelny, děti jsou zvyklé, že když je máma v koupelně, nemusí tam být se mnou. Postupně se to naučily.

Co se děje v mozku vysoce citlivých lidí, když jsou takhle přestimulovaní? Šedá mozková kůra, kde sídlí sebeovládání a vůle, odolnost vůči stresu, se vypne?

Pro vysoce citlivé lidi znamená třeba neustálý hluk velký stres. Mozek přepne do režimu přežití. Eliminuje „dráty“, které v tu chvíli nejsou tak důležité, a soustředí se na to, aby se dostal do bezpečí, mimo stresory.

Asi není lehké žít s takhle vysoce citlivým člověkem ve vztahu. Jak partnerovi vysvětlit smyslovou únavu? Protože protějšek často opáčí: „No jo, ale já jsem taky unavenej.” Nevidí důvod, proč by naše únava měla pořád být něco extra.

Když o sobě člověk neví, že je vysoce citlivý, plácá se v tom. Nevidí, že když mu Bůh někde přidal – tak mu ale také někde ubral.

Aby člověk mohl například hudbu vnímat jemněji a intenzivněji, má prostě citlivější uši, které se ale snadno zahltí. Když má silně rozvinutou empatii k lidem, víc se ho pak ale jejich emoce dotýkají.

Když ale zjistíme aha, tohle mám fakt citlivější, pak tu potřebu můžeme komunikovat nejbližším lidem.

Třeba můžu říct partnerovi: „Umím se hodně naciťovat na lidi. Tahle schopnost mě ale snadno zahltí. Abych mohla fungovat, potřebuju se taky odpojit, mít čas jen pro sebe, abych se mohla zregenerovat.“

Pak máme šanci, že nám partner porozumí.

Takže vlastně potřebujeme coming out?

Možná jo, i když tohle slovo nerada používám.

Zjistíte-li, že jste vysoce citliví, můžete říct třeba prostě jen: „Občas nezvládám náš život tak, jak je nastavený, potřebovala bych to jinak. Budu ráda, když mi s tím pomůžeš.“

Partner může odvětit: „S tebou je to těžké, máš tam tolik omezení a rizik...“ Ale už o nich oba víte. A můžete se začít soustředit taky na výhody vztahu s vysoce citlivým člověkem. Vidět, jak rozkvete, když se zazdrojuje.

Klíč je v tom, že vysoká citlivost nemusí být jen zátěž.

Ale partneři to tak často vnímají. Můj muž třeba říká, že jsem pro svět nepoužitelná.

Ten můj mi zas léta říkal, že jsem „neodolná“.

On prošel vojnou, má schopnost se hodně přepínat. Vypadá odolně, může po něm přejet tank. Ale jeho vnitřní reakce je jiná. Vydrží týden obří zátěže v extrémním tempu a ustojí to. Pak zvadne, lehne do postele a na dva dny se úplně vypne. To taky není úplně normální. Došli jsme k tomu, že on vlastně také není superodolný a potřebuje zkusit i jiný přístup. Nebyl ale nikdy zvyklý takhle přemýšlet nebo si to dopřát.

Vysoká citlivost nám může doma otevřít diskuzi o tom, co bychom potřebovali jinak, aby nám bylo líp oběma.

Podle evolučních psychologů tu vysoce citliví lidé byli odjakživa, vyskytují se i ve zvířecí říši... Není háček spíš v současném uspěchaném civilizovaném světě s hlukem v ulicích a smradem z dieselů? Třeba jako se děti s ADHD nehodí do školních lavic s frontální výukou. Jestli ona není chyba v systému.

Myslím, že společnost si vysoce citlivých lidí často nevšimne. Stále se moc neví, že existují. Nejsou vidět, na rozdíl třeba právě od dětí s ADHD. Citliví stojí často v pozadí, obvykle nedělají kravál, nemáchají rukama. Radši se stáhnou a nervují se sami ve svém nitru.

Podle mě to vysoce citliví měli těžké vždycky. Společnost je nepřijímala. Vnímavější lidé, myslitelé, šamani, léčitelé byli často postihovaní. Třeba takové hony na čarodějnice...

Nemusíme chodit ani daleko do historie. Třeba léčitel Jan Mikolášek, o němž je natočený výborný film Šarlatán, musel být hodně vnímavý člověk. V procesu ho komunisti úplně zničili a jeho perzekucí vyslali do společnosti odstrašující zprávu – když vnímáš něco víc nebo jinak než ostatní, je to špatně a dávej si velký pozor.

I proto vysoká citlivost prostě nebyla dlouho v módě a možná si to s sebou ještě pořád trochu neseme.

Lidé na vozíku byli za socialismu také odstřižení od společnosti a ve veřejném prostoru se nevyskytovali. Poslední dobou na ně ale víc myslíme a veřejný prostor se jim díkybohu přizpůsobuje. Nebudou vysoce citliví lidé další na řadě? Mě napadá, že třeba zavírající se dveře v tramvaji by nemusely pípat tak extrémně nahlas. A co takové kavárny pro vysoce citlivé lidi!

Kavárna pro vysoce citlivé lidi, to je business plán! Musely by mít ale úplně oddělené boxy, bez hluku, s dobrým kafem bez kofeinu, ideálně vlastně úplně mimo město, slyšet by byl jen zpěv ptáčku a šumění listí... Ale vážně.

Přišlo by mi fajn, kdybychom například dokázali zajistit větší edukaci lidí v HR odděleních, kteří nabírají pracovníky. Aby ve firmách pochopili, že vysoce citliví lidé, kteří mohou na první pohled vypadat jako zakřiknutí introverti, neurotici nebo problémoví „rejpalové“, ale přinášejí mnoho pozitiv: nadhled, pochopení, propojování. Stačí, když jim dopřejí tišší kancelář, kde jim nebude chodit nikdo za zády, ale dají mu židli do kouta.

Ten člověk vykvete, bude kreativní, bude přinášet zajímavé pohledy. Někdy stačí i květiny na stole a výhled do zeleně.

Terapie v přírodě nás doslova postaví nohama na zem

Vrací mě to zpátky k přírodě. Ty děláš zážitkovou terapii v přírodě. V čem je to jiné, než když sedíš s klientem v pokoji?

Chodím s lidmi do lesa, jdeme vedle sebe, není tam ten přímý pohled do očí. Koukáme před sebe, necítíme takový tlak.

Při procházce zapojujeme tělo. Skrze chůzi se snáz uvolňuje napětí. Vzniká prostor pro spontaneitu, klienti se uvolní a mluví, jak jim plynou myšlenky. Volnými asociacemi dojdeme třeba i k tomu, že z počáteční zakázky vyplyne ještě něco jiného. A můžeme k tomu dojít relativně rychle.

V přírodě jde také snadno využít mindfulness techniky, když zabředáváme do něčeho, na co v tu chvíli nemáme sílu nebo není výhodné v tom být. Vezmem šišku a hodíme ji na kmen stromu. Nebo modelujeme z kamenů...

Jak dlouhé tvoje terapeutické procházky jsou?

Většinou tak tři, tři a půl hodiny. Vyzvednu si klienta na nádraží v Řevnicích, do lesa dojdeme během deseti minut. Jsme v zeleni, na podzim v barvách, v zimě v šedi. Mám oblíbené vyhlídky a okruhy lesem. Za tři hodiny se vrátíme na stejné místo. Často v jiném nastavení a módu. Plni myšlenek, které může dál doma integrovat.

Jak může terapie v přírodě pomoci člověku, který cítí environmentální žal? U sebe tenhle pocit znám jako podprahový tlak. Žiju svůj život, řeším věci, ale jednou za pár dní mi tam zazvoní: „no co, stejně se blíží klimatická katastrofa“. Zatřesu se a jedu dál.

Abychom se dokázali ubránit klimatickému žalu, je dobré si problém nejprve pojmenovat, uvědomit si, že se to děje a že na to já reaguji nějakými emocemi, žalem. Potom hledáme cestu, co s tím.

Zážitková terapie v přírodě, které se věnuju, umožňuje člověku snáz obnovit nebo navázat kontakt se svým tělem. Skrze bytí v přírodě se naladíme na přirozený rytmus. Zavnímáme, kde je naše tělo, kde je příroda a jak na nás působí a zakomponovali to do svého života.

Když se zkontaktujeme se svým tělem, smysly, najednou zřetelněji vidíme, co dokážeme a co je teď nad naše síly. Příroda v tomhle bezprostředně pomáhá. Když se postavím doslova nohama na zem, ve své klimatické úzkosti si pak můžu lépe uvědomit, co zmůžu a co už ne. Že nejsem schopná ze dne na den zakázat auta ve městech nebo zrušit plasty. Zjistím ale, že můžu dělat kroky ke změně na své úrovni a svojí sociální bublině.

Přírodní terapie pěstuje důvěru v to, že pořád ještě příroda existuje.

Že máme kolem sebe stromy, můžu se jich dotknout. Že příroda je ještě na některých místech čistá.

Jsou vysoce citliví lidé náchylnější k tomu být odpojení od svého těla?

Vysoce citliví lidé jsou podle mě hlavně náchylní být traumatizovaní. Podlehnout velkým zraněním. Když se mi děje něco, co je hodně zraňující, bolestné, často volím životní strategii odpojení těla. Abych necítila tak velkou bolest. Může to mít v důsledku tento efekt.

A co cítíš ohledně klimatu ty?

Sama s tím bojuju, nemám všechno zmáknuté. Nemám nonstop ideální propojení se svým tělem. Mám techniky, které se mi někdy daří a někdy ne. Sama někdy propadnu klimatickému žalu a pak se z toho dostávám.

Užitečné je sdílet svoje pocity, co mi funguje... A je fér říct, že to někdy vůbec nefunguje a že ani já si mnohdy nevím rady.

Americký filosof 19. století Henry David Thoreau řekl, že „záchrana světa je v divočině“. Pokud si uvědomíme, že my sami jsme divočina, příroda, můžeme začít zachraňovat sami sebe. Jak se ty vztahuješ k divočině?

Inspirací je mi Peter Wohlleben, který píše o stromech a přírodě, má apel na to, abychom se ladili na stromy a jejich řeč. Nějaká forma divočiny je i v našem nejbližším okolí a my se jí můžeme dotknout, naladit se na ni.

Souzním také s tím, co říká David Attenborough v dokumentu Život na naší planetě: měli bychom tvořit co nejvíce přírodních rezervací a míst, kam nebude člověk vůbec chodit. Tím přírodě pomůžeme nejvíce.

Zdůrazňuješ, že vysoká citlivost je i dar. V souvislosti s přírodou mě hned napadá, že sama jako vysoce citlivá dokážu při obyčejné procházce lesem intenzivní pocity. Jak to máš ty?

Tyhle záchvaty radosti mám. Krásné scenérie, berušky, pavouka na pavučině jsem schopná sledovat hodinu a jsem šťastná, že je za mým oknem.

Chtěla bych ale zvýraznit i další výhody vysoké citlivosti: empatii, tvořivost, celistvý pohled na věc, kreativitu. Tím se vracím k původní otázce digitálního minimalismu a hygieny.