Parta bývalých zaměstnanců Googlu, Facebooku, Instagramu, Twitteru i nezávislých odborníků z oblasti technologie a psychologie se sešla v novém Netflix doku-dramatu The Social Dilemma, aby varovali před závratnou mocí „šmírovacího kapitalismu“, který sami před lety pomáhali vytvářet.
Kdo o algoritmech umělé inteligence - které filtrují, jaké obsahy se k nám na fejsbucích a instagramech dostanou a uzavírají nás do tlustých sociálních bublin, rozdělují společnost a dělají z nás závisláky - ještě neslyšel, ten zůstane sedět s otevřenou pusou.
Kdo už něco trochu tuší, do skládačky mu přibudou zajímavé dílky a dech mu možná vyrazí prezentované grafy a „tvrdá“ čísla. Tušili jste, že například míra sebevražednosti se u předpubertálních a pubertálních dívek s nástupem sociálních médií do mobilních aplikací v USA zvýšila o 151 %?
Sociální média spolu s platformami jako Google o nás sbírají každičký útržek dat, který v síti utrousíme. Každý dotek, každý klik, tyto biliony dat se průběžně sypou do inteligentního systému, který je analyzuje a zpracovává v úhledné balíčky. „Tyto systémy nemají téměř žádnou lidskou supervizi. A stále vytváří přesnější a přesnější predikce toho, kdo jsme a jak se budeme chovat dál,“ vysvětluje Sandy Parakilas, bývalý Operation Manager z Facebooku.
Designéři aplikací jsou si přitom dobře vědomi fungování lidských dopaminových a jiných závislostních okruhů a využívají ta nejzranitelnější místa naší psychiky, aby nás drželi u displeje co nejdéle. Když vám přijde, že se ve feedu už neděje nic zajímavého, stačí sjet prstem seshora dolů a stránka vám naservíruje nový lákavý obsah na míru, vypočítaný podle všeho, na co jste doposud nejvíce reagovali.
„Nevíte, co vám ‚padne‘ dalšího, kdy vám to padne... Přesně takhle fungují hrací automaty v Las Vegas,“ říká Tristan Harris, též bývalá Googlí supestar, jež měla mimo jiné na starosti i etické otázky produktů. Tristan Harris již před lety z firmy odešel a založil nezávislý institut Centre for Humane Technology, který na všechny nešvary naší digitalizované společnosti upozorňuje a nabízí novou vizi „humánějších“ sociálních sítích, kde na prvním místě nebude závislostní design a miliardové zisky dvou tří korporací.
Stejně si nakonec vezmu mobil do ložnice
„Nejde už jen o zachycení vědomé pozornosti, ale o implantaci návyků do nedvědomí. Jsme programování na hlubší úrovni, aniž si to uvědomujeme... Pokaždé, když vidíme na stole zhasnutý telefon, máme nevědomky chuť ho rozsvítit, zatáhnout za tu páku automatu a podívat se, co tam na nás čeká. To není náhoda. Tak to bylo nadesignováno,“ sděluje Tristan. A takových „chytáků” jsou naše sociální sítě a telefony plné.
Silným momentem snímku je chvíle, kdy sami technologičtí manažeři přiznávají svou závislost na mobilech a sociálních sítích. I když dobře znají fungování algoritmů a celého divadýlka kolem, nebyli schopni pouhou silou vůle svoje užívání telefonu kontrolovat nebo omezit. Tristan Harris je závislý na e-mailu, který sám pomáhal designovat. Další lidé se zase nemůžou odtrhnout od feedu sociálních sítí.
Druhá půlka dokumentu se věnuje fake news, polarizaci společnosti a ohrožení demokracie, na kterém se chytré algoritmy velkou měrou podílejí. „Pravda je nudná,“ a tak se fake news například podle průzkumů na Twitteru šíří 6x rychleji než pravdivé zpravodajství. „Vytvořili jsme systém, který nahrává falešným informacím. Nebyl v tom záměr, ale prostě to vydělává víc peněz,“ říká Sandy Parakilas.
Zákonné regulace obchodování s daty jsou zcela nedostatečné a ani evropské GDPR komplexní problém zamotané spirály závislosti na displejích a polarizace společnosti neřeší. „Žijeme v ekonomickém systému, kde má vyšší cenu poražený strom než živý, mrtvá velryba je cennější než živá... Dokud to nezregulujeme, budou se dál těžit stromy a zabíjet velryby. Stromem a velrybou jsme teď i my. Korporace těží naši pozornost. A mají z nás větší zisk, když trávíme čas u obrazovky a zíráme na reklamu, než když žijeme plnohodnotné životy,“ shrnuje Justin Rosenstein, který prošel Googlem i Facebookem.
Zbytečná soap opera
Nálož faktů, vzpomínek, akurátně zformulovaných názorů, metafor a vizí účinkujících technologů by sama o sobě obstála jako nadupaný hodinový dokument.
Jenže - dramaturgové z Netflixu se rozhodli tuto svižnou a soudržnou gurmánskou linku pokrájet a nastavit jakýmsi „levným juniorem“ - zdramatizovaným příběhem rodiny, kde dvě ze tří dospívajících dětí jsou fatálně závislé na scrollování. Vše „zastřešili” hranou vizualizací třech personifikovaných zlých algoritmů, které hlavního hrdinu Bena ovládají jako neživou loutku pomocí zpráv doporučovaných videí a obsahů. Jednostranné zobrazení dobra a zla v této „dramatické lince“ zplošťuje a snižuje složitě sebereflexivní vyznění dokumentu.
I když chápu existenci této vsuvky jako ústupku srozumitelnosti a poutavosti pro teenagery, dokumentu spíš škodí než prospívá a místy působí směšně. Stejně levně působil rádoby postmoderní hudební podkres, který je nemastnou neslanou napodobeninou soundtracku kThe Social Network Trenta Reznora a Atticuse Rosse, oceněného Oscarem.
Čekala jsem také alespoň malé bdělé „mrknutí“ od Netflixu směrem k divákům, které by velkoryse přiznalo, že i samotná seriálová a filmová platforma pracuje s uživatelskými daty podobným závislostním způsobem. Nepřišlo.
Utečeme z Matrixu?
I podle odborníků z dokumentu je velmi nepravděpodobné, že by korporace skutečně zevnitř přišly s nějakou důslednější pozitivní změnou. Jsou ve vleku investorů a vlastního byznys modelu, který jim svázal ruce.
Přesto vystoupit z matrixu je možné, jen si musíme přiznat, že v matrixu jsme. Prvním krokem je tedy téma šmírovacícho kapitalismu otevírat, komunikovat, diskutovat. Jen tak vznikne tlak veřejnosti, který by pro firmy a politiky vytvořil silnou poptávku po změně.
Do té doby odborníci z dokumentu radí tyhle maličkosti, se kterými můžeme zatím začít:
Odinstalovat aplikace, které nám užírají čas. Potřebujeme mít sociální média i v telefonu? Potřebujeme všechny zpravodajské aplikace?
Vypnout všechny notifikace u všeho, co není „životně“ důležité - jako hovor nebo sms zpráva. „Taky nenosím po kapsách sušenky,“ usmívá se Justin Rosenstein.
I ke Googlu dnes již existují alternativy. „Nepoužívám Google, používám Qwant, neukládá historii hledání,“ doporučuje jeden z vývojářů.
Neklikejte na „doporučená videa“ na YouTube. Vždycky si vybírejte podle sebe.
Existují i rozšíření do prohlížečů, které umí blokovat notifikace, reklamy, dokonce i celý Facebook feed.
Než něco nasdílíte, ještě jednou si progooglete, zda je zdroj zprávy důvěryhodný. I velmi pozorný člověk se občas s fake news utne.
Klik je váš „volební hlas“. Koho de facto finančně podpořím, když kliknu na bulvární blbost nebo jiný click-bait či dokonce očividnou dezinformaci?
Přijímejte informace a zprávy z pestrých zdrojů. Sledujte na Facebooku, Twitteru či Instagramu i lidi, se kterými nesdílíte stejný pohled na svět.
Nespěte s mobilem v ložnici. Nekoukejte do mobilu před spaním.
Spousta lidí z tohoto oboru vůbec nedává svým dětem telefon a zakazují jim sociální sítě. Otevřeně o online času v rodině mluvte a nastavte si zdravé hranice. Přiznejte barvu a řekněte dětem i jak to se scrollováním máte vy. I velmi malé děti naše vzorce vztahů k technologiím vnímají a budou je možná v blízké budoucnosti se svým vlastním smartphonem zrcadlit.
댓글