Scházíme se v podmračeném říjnovém popoledni na pražském Újezdu, na schodech věnovaných obětem totalitního režimu. Aleš je v tričku, já mám péřovku. Když k němu přicházím blíž, vidím, že se lehce prsty dotýká stromu stojícího hned u vyhublých soch.
Pevně mi tiskne ruku a já cítím, že mám s sebou na procházku průvodce, s nímž bych se klidně nebála ztratit v divočině. A to jsem ještě nevěděla, že Petřín byl toho dne opravdovou džunglí – plnou vrčících křovinořezů a zmatených turistů. I tam se Aleš pohyboval s až mýtickým klidem a jemným tempem.
Aleš Miklík je certifikovaný průvodce lesní terapií a přírodním wellbeingem. Prošel mimo jiné kurzem ANFT, americké Asociace pro přírodní a lesní terapii. Strávil tísíce hodin o samotě v přírodě, během kterých si vypracoval vlastní metody, jak pomocí intenzivního vnímání přírody zlepšovat mentální i fyzické zdraví. A přenášet tyhle výživné metody do „běžného života“ v městském prostředí.
*⋆ ⍋*⋆⍋⋆*
Mluvili jsme spolu třeba o:
*⋆ zešílení v korporátu jak vystřiženém z filmu Cesta z města,
*⋆ tom, proč si ze školky víc pamatuje stromy než lidi,
*⋆ tom, v čem se lesní terapie liší od psychoterapie a jak nám může pomoct s environmentálním žalem.
*⋆ ⍋*⋆⍋⋆*
Aleši, jak ses dostal k lesní terapii? Byl na začátku tvého hledání taky ten – už klasický – útěk z korporátu?
Ano, korporátem jsem taky prošel. Byla to globální IT firma, kde jsem měl možnost velmi koncentrovaně zažít všechna pozitiva i negativa s tím spojená. Stačil mi na to zhruba rok, abych věděl, že to není „moje“.
Bylo to tak výživné, že z toho čerpám dodnes. Zažil jsem tam situace jak z filmu Cesta z města. Seděli jsme v open space a všichni bušili do klávesnic, v tom za kolegou přišla manželka se synem. Stáli u něho, on ani nezvedl oči, a ten malý kluk povídá: „Tati, kdy už přijdeš domů?” On se ani neohlídl a řekl: „V sobotu.“ A ten kluk: „Ale dneska je sobota!“ A ten chlapík se zarazil a zavrčí: „Tak v neděli!“ (smích).
Ale vážně, ty kolegové tam doopravdy přespávali! Firma vytvořila veškeré zázemí, abys nebyla rušená „nedůležitým“ vnějším životem, vyprali a vyžehlili ti, abys nemusela z práce.
Sledoval jsem to a věděl jsem, že do toho nesmím spadnout. Pak se jeden kolega zbláznil z přepracování, typické vyhoření. Mimochodem, v Japonsku po tomhle vyhoření znají ještě další fázi, karoši, smrti z přepracování...
No, tomu kolegovi prostě „hráblo“.
Co na tom ale bylo nejděsivější, ta firma měla připravené veškeré procedury, jak s tím naložit: přiběhli chlapíci z HR oddělení, uklidili ho někam vedle, aby nestrašil kolegy, zavolali záchranku a jelo se dál.
Celý tenhle systém počítá s tím, že člověka vyždímá, semele na kousíčky, vezme si z něho všechno – a pak ho odhodí. To byla pro mě jako čerstvého absolventa vysoké školy dobrá lekce.
Pak jsem změnil obor a vystudoval mediální studia. Doplnil jsem si technický základ humanitním směrem, což se mi hodí pořád.
Postupně ses tedy dostával k práci s lidmi a v přírodě? Vedlo tě k tomu nějaké přehlcení online světem?
Ono to bylo spíš naopak. Vždycky jsem byl spíš v přírodě a do toho lidského světa jsem se dostával až ve chvíli, kdy jsem se dost nabil a zklidnil v přírodě. Pak jsem mohl vyrazit mezi lidi.
Mně bylo venku v lese samotnému úplně nejlíp. Hledal jsem způsob, jak mít smysluplnou existenci i v lidském světě. A zároveň nepřijít o tu existenci přírodní.
Celoživotní učení a sebepoznávání se mi spojilo před několika lety, když jsem se naplno začal věnovat lesní terapii. Ta mi dovoluje vracet zpátky lidem a přírodě to, co mi ona celý život dávala.
Co je lesní terapie? Tuším, že to s psychoterapií nemá tolik společného.
Lesní terapie stojí na základech japonské metody šinrin-joku. Není to psychoterapie ani náhrada za ni. Nejsem terapeut, ale průvodce, zažívám to, co klienti. Terapeutem je les.
Les má pro každého člověka svoji naprosto individuální medicínu, kterou já jako průvodce neznám dopředu. Nemám psychologický výcvik ani ho nepotřebuju. Lidé si ke mně nepřicházejí pro terapeutickou podporu. Je to jiný způsob kontaktu s přírodou, který ti dovoluje dosáhnout v některých ohledech podobných efektů jako psychoterapie, ale není to určené jako její náhrada.
Jak ses k lesní terapii propracoval ty?
Už od dětství jsem měl k přírodě velmi blízko. Z mateřské školy si víc pamatuju stromy, které tam rostly, než svoje lidské kamarády.
Měl jsem to často jednodušší v komunikaci s jinými bytostmi než lidskými.
Postupem času jsem si vypěstoval způsoby, jak se obohacovat a rozšiřovat svoje vědomí o to, čemu říkáme příroda. V současné západní společnosti je ale „příroda“ hodně odosobněná, objektivizovaná a od člověka oddělená.
Naši předci to vnímali jinak a v některých kulturách je to tak dodnes: že neexistuje dělení mezi člověkem a přírodou. To je do značné míry vnucená dualita naší výkonové kultury, která se nás snaží od přírody oddělit.
To začalo v osvícenství, oddělení těla od mysli?
Odloučení od tzv. Jednoty má ještě starší kořeny, které mnozí kladou do středověku, někdo až ke vzniku zemědělství, kdy bylo potřeba úplně obrátit svůj pohled na životní prostředí. Protože už to nebyla Matka Země, která tě živila, ale ty sis od ní něco brala sama.
Tenhle obrat myšlení položil základy objektivizace přírody. Ale starší, přirozený náhled je ten, že člověk a příroda jsou součástí něčeho většího. Podobně to mají Indiáni, kteří vidí všechny bytosti – živé i neživé – jako své bratry a sestry.
Postupem času jsem si objevil svoje vlastní způsoby, jak se pomocí tohoto rozšířenějšího vnímání udržovat ve stavu větší energie, zdraví, štěstí, pohody, která mi umožňovala fungovat v lidském světě. V přírodě jsem se dobíjel. A v zaměstnání jsem tu energii vydával. Po nějaké době mi to přestalo dávat smysl a hledal jsem způsob, jak to skloubit. Mít aktivitu, která tě sytí a zároveň vydáváš to, co jsi přijala. To je pro mě lesní terapie.
Zaujalo mě, že jsi už ve školce dovedl komunikovat se stromy. Dokážeš to popsat blíž?
Právě v dětství je to nejjednodušší (smích). Tohle je náročné uchopit slovy. Jde o určitý způsob propojení, který nutně nemusí mít formu komunikace, ale spíš výměny nebo sdílení. Sdílení jednotného pole vědomí.
Zní to strašně ezotericky, ale není to tak. Je to spíš určitý uspokojující pocit. Někdo ho vnímá jako předávání slov, někdo vnímá obrazy, slyší zvuky... Je mnoho možností, jak toto zažívat.
Navíc pozoruji, že v mém životě se ten způsob proměňuje. V dětství jsem spíš vnímal nějaký kontinuální proud informací. Dnes už to mám spíš jako pocity.
Když jsem na tebe čekal, tak mě docela zaujala lípa na kraji schodů. Měl jsem z ní prožitek hlubokého smutku. A může to být smutek, který lípa reflektuje z pietního místa obětí totality, ale může to být i odraz mých vnitřních pocitů. Ať už je to ale emoce získaná, nebo reflektovaná, pořád je součástí jednotného pole vědomí.
(Přicházíme ke skupince bříz, co rostou na trávníku naproti pomníku Karla Hynka Máchy.)
Třeba tady břízy jsou skvělý strom na pozvednutí nálady. Jejich vklad do našeho světa je nadlehčování. Břízy prosvětlují.
Můžem si to k nim jít vyzkoušet?
I když tu jsou turisti a hluk, můžeme to zkusit. I stromy ve městě mají kvalitu, která je velmi podobná té v divočině.
(Snažím se neslyšet křovinořez asi třicet metrů od nás a vzhlížím vzhůru do korun bříz. Aleš stojí o trochu dál.)
Ke stromům se dá přistupovat buď intuitivně, nebo může následovat některý ze způsobů, který je v lidské historii osvědčený a má kontinuitu. Ať už je to z kořenů slovansko-keltské kultury, nebo třeba ze staré Číny.
Já v rámci stromové terapie nabízím tyto původní metody, kdy se vnímá i osobní prostor stromu, který sahá 2 až 3 kroky od vnějšího okraje koruny. Pokud se se stromem chceš víc slaďovat, je dobré toto respektovat a přistupovat trošku postupně. Zastavit se na hranici jeho prostoru, někdo tomu říká aura, ale pokud tě ezoterické názvy odrazují, můžeš tomu říkat třeba osobní bublina.
Můžeš se stromem navázat kontakt, který vychází ze srdce, pak člověk může přijít tak blízko, jak se cítí zvaný. Anebo člověk může jen tak přijít a v klidu postát. Nechat myšlenky plynout a sledovat, co to s ním dělá.
Rozvíjet vztah: lesní terapie jako odpověď na klimatický žal
Co to dělá s tvými klienty? S čím nejčastěji odcházejí z lesní nebo stromové terapie?
Jen pro upřesnění: lesní terapie je koncept komplexních metod s kořeny v Japonsku a používá se po celém světě. Stromová terapie je můj osobní způsob hlubšího kontaktu se stromy, který má jiné cíle a výsledky.
U lesní terapie s lidmi záměrně nevytahuju jejich problémy, které by normálně řešili s terapeutem. Cílem lesní terapie je posunout pozornost z hlavy, kterou máme přetíženou, do těla. A nechat plynout samovolné procesy, které člověku přináší benefity. Začíná vnímat sám sebe i okolí jiným způsobem. Jeho problémy se mu pak mohou ukázat v jiném světle. Já do toho nevstupuji, je to mezi člověkem a lesem.
Lesní terapie stojí na vztahovosti, rozvíjení vztahu. Tím, že si vzpomeneš na svůj vztah s živým světem kolem sebe, oživíš sama sebe, pocítíš možná znovu životní smysl, naplnění...
Je to i dobrý lék na dnes velmi rozšířený environmentální žal. Ten vzniká z odpojení a pocitu bezmoci. Vztah s živým světem ti vrátí pocit smyslu života.
Jdou lesní terapie dělat i v Praze?
Praha má velkou výhodu v množství zeleně. Říká se, že v Praze je stejný počet domů jako stromů, to se mi moc líbí. Má hodně parků, přímo v centru, které nabízí dost možností, jak si lesní terapii přenést do života.
Pro první seznámení s lesní terapií je ale dobré vydat se za město, vyjet do klidu opravdového lesa, co nejvíc původního, přírodního typu.
Někam, kde neprobíhá intenzivní zemědělská činnost, která stromy oslabuje a nutí je zaměřovat se sama na sebe.
Prozradíš svoje nejoblíbenější lokality? Moc rád dělám lesní terapie v Chuchelském háji. Je to přírodní rezervace, která je dlouho v dobrém stavu. Je tam velká plocha lesa, který má přírodní charakter.
Také jezdím rád kousek dál do Českého krasu, kde se dá najít spousta lokalit původního lesa, který nabízí variabilitu setkávání – ať už se stromy nebo jinými přírodními elementy, jako je voda nebo skály.
Svou neformální základnu mám v arboretu v Kostelci nad Černými lesy, půjčuje mi je Lesnická fakulta ČZU, vnímají lesní terapie jako dobrý doplněk svojí činnosti pro veřejnost. Rád dojedu i za lidmi po republice, kamkoli do pěkného lesa.
A po absolvování lesní terapie s tebou si pak můžu cvičení přenést do Prahy?
Účelem terapie je zažít něco, co by mělo být naší běžnou praxí. Lesní terapie by neměla být jednorázová záležitost. Převzít její praxi do každodenního života je jednoduché. Přirovnávám to k józe.
Když začínáte, je dobré zkusit sadu ásan s instruktorem – a pak si vzít do denního programu dvě, tři, o kterých víte, že vám pomáhají.
A takhle lze přistupovat i k lesní terapii.
Green wellbeing aneb šišky v korporátu
Co ty a digitální wellbeing? Určitě se potřebuješ prezentovat v online prostoru... jak si držíš digitální hranice?
Určitě musím být online, skoro polovina mé práce je edukace a propagace, protože téma lesní terapie stále je trochu neznámé.
Sociální sítě pro mě osobně jsou pracovní nástroj. Nemám potřebu tam trávit víc času, než je potřeba pro práci. Snažím se udržovat i další zdravé návyky, například nemám v mobilu aplikace sociálních sítí. Mám je jen na stolním počítači – udělám práci a pak se odpojím.
A dvakrát denně jsem vlastně v lese, když vozím a vyzvedávám děti v lesní školce. Ráno si udělám svoji sestavu energetických cviků, stromový čchi-kung. Odpoledne se v lese znovu projdu, udělám si dechové cvičení a můžu pokračovat do domácího šrumce.
Někteří lidé si nasycují svoje potřeby právě na sociálních sítích, chodí na sítě utíkat od přítomného okamžiku. Přicházejí k tobě podobní klienti?
Tento druh problémů vnímám u lidí, kteří jsou z firemního sektoru. Pomáhám totiž firmám zavádět principy přírodního nebo zeleného wellbeingu. Ten dává lidem další možnosti vnímání a prožívání času v práci než jen samotnou prací a kompenzací souvisejícího stresu.
Zelený wellbeing nabízí lidem propojení s přírodními elementy přímo v práci.
Takže si dám na stůl kytku v květináči a hotovo? (smích)
Ano, je to jeden ze způsobů. Rozdáme na stůl květináče s rostlinou, o kterou se lidé musí starat, jinak by zahynula. Doporučuje se dát jí i jméno.
U 90 % lidí dojde k tomu, že si s rostlinou postupně vypěstují vztah. A je známo, že když pečujete o jinou bytost, pečujete při tom i o sebe. Získáváte smysl, proč do práce přijít a proč si v ní dát pauzu. Lidé si s rostlinami začnou povídat – i lidé, které by předtím nenapadlo to dělat. To všechno měřitelným způsobem zvyšuje radost lidí ze života.
Zní to hodně banálně, ale v korporátním světě tohle může udělat velký efekt v prevenci mentálních potíží, absentismu na pracovišti, které jsou jinak tvrdými vyčíslitelnými náklady na zdraví zaměstnanců.
Oblíbené jsou také hmatové podněty. Lidé dostanou na stůl kamínky, šišky, odolnější větvičky – a v průběhu práce můžou kromě myši vzít do ruky tento předmět. Existují studie, které potvrzují, že skrze hmat se lépe odbourává stres. V kontaktu se šiškou a jinými přírodními předměty se tak můžeš zbavit napětí, které tě jinak vyčerpává.
Napadá mě, že až budu chtít obsedantně scrollovat, položím si na stůl mobil a vedle šišku – a vybrat si šišku místo telefonu.
Podle statistik první, co většina Evropanů ráno pohladí, je mobil. Tak teď si můžeš na noční stolek položit šišku.
S mobilem nespím, to je přes moji hranici. Ale na sítě ráda utíkám. Jsou tak barevný a pořád se tam něco děje! A mám určitě i pracovní postižení z médií, vypěstovaný pocit, že musím neustále sledovat, co se děje. Jsme málo teď a tady a zapomněli jsme nicnedělání. Michal Dvořák v jednom z minulých rozhovorů nabízel cvičení 30 minut nudy. Sednou si doma a pozorovat, co se stane.
Jít ven a nic nedělat je řádově jednodušší než sedět doma. Jedna z osvědčených praxí nejenom v lesní terapii je tzv. sit-spot. Na nejméně dvacet minut si sednete někde venku v přírodě a nic neděláte. Podstatou toho je praxe bytí v nebytí, všímavosti a nevšímavosti, prožitku toho, co se děje okolo vás. Co vám příroda odráží.
Dvacet minut je i hranice, kdy si na vás příroda zvykne, stanete se součástí místa a začne na vás reagovat jinak.
Ze začátku je to nezvyklá věc, nic nedělat. To jsme si opravdu odvykli. Děláte-li to pravidelně, může to přinést nečekaný rozměr do vašeho prožívání.
Nám právě teď a tady Petřín nabízí zážitek s hlasitým fukarem listí. Často do divočiny chceme utéct, odpočinout si od civilizace, úplně se odpojit... a pak přijdeme na to, že nám tam lesem stejně jezdí auta a v dálce slyšíme dálnici. Stejně to ale podle mě útěky a odvracení očí od aut není úplná odpověď na náš problém.
Smyslem není útěk zpátky do jeskyní. Ale najít vyvážení. V Japonsku minulého století společnost hledala způsob, jak skloubit tradiční znalosti o významu přírody s moderním způsobem života, a tak se objevila ucelená metoda lesní terapie, která je tam součástí veřejného zdravotního systému.
Před pár lety byl digitální detox novinka, trendy slovo. Jenže mobily už naše společnost jen tak nezahodí. Zůstanou nám už nejspíš napořád. Užitečnější možná je naučit se tyhle malý krabičky zdravěji zařadit do života.
Je dobré si digitální detox jednou, dvakrát vyzkoušet. A zjistit, že mezi digitální závislostí a totálním odpojení je celá škála možností. Objevit prostor těchto možností. Říct si, že mi krajní polohy nevyhovují a budu hledat něco mezi. To může mít mnoho podob.
Každý si může onu zelenou rovnováhu vnést do života různým způsobem. Pro někoho je to ranní koupel ve studené vodě, což je taky kontakt s přírodním podnětem. Pro jiného pravidelný kontakt se slunečním světlem, nebo každodenní procházka v parku.
A někomu vyhovuje být celý den v lese nebo se tam přestěhovat a mobil zahodit.
Diktát ostrých tvarů
Jsme teď na zvláštním místě, které je očividně vybudované lidmi, ale někdo se snažil, aby to vypadalo jako divoké kaskádovité potůčky a tůňky.
Tyhle zahrady vybudoval kníže Kinský a zasadil i ten majestátní platan u vchodu. Možná měl také podobný záměr -, vnést do města pocit přírody zdánlivého nezáměru a nepravidelnosti, který narušuje diktát ostrých tvarů, výkonů a hranic, který známe z lidského světa.
(Pozorujeme vodní kaskády a stoupáme si přímo k jedné tůňce). Skvělé cvičení s vodou je předávání zpráv nebo těžkostí tekoucí vodě. Voda unese hodně, vlastně všechno unáší pryč.
Hlavně děti mají oblíbenou hru „vzkaz moři“. Každý pramínek směřuje do moře. Nabereš vodu do dlaní a zašeptáš vzkaz, který brzy to moře uslyší.
Voda očišťuje. A nemusíš se ponořit celá, stačí dát do vody ruce. Účinný způsob, jak se něčeho zbavit, je předat to vodě.
Úplně se mi to teď chce vyzkoušet (noříme ruce do vody).
Další krásný způsob je vědomý kontakt s vodou. Chvíli necháš dlaň nad hladinou, pak ji posuneš na hranici hladiny a nakonec ruku ponoříš. Můžeš to kombinovat s tím, že vnímáš i zvuky kolem sebe – a sleduješ, jak se tvé subjektivní vjemy mění s tím, jak ruku ponoříš.
Jsou lidé, pro které lesní terapie není vhodná?
Lesní terapie je fyzicky velmi nenáročná. My za tři hodiny klidně ujdeme pouze 100 metrů. Je to vhodné i pro lidi s fyzickými omezeními. Terapie jsou krásné i s malými dětmi, které jsou na přírodu napojené samy o sobě. Děti pak samy vymýšlí, co by se s lesem dalo podniknout.
Zatím se mi nestalo, že by klient byl nespokojený nebo musel terapii ukončit. Mojí rolí je starat se o maximální komfort lidí. To znamená, že v zimě s sebou beru zásobu čepic, rukavic a teplého čaje. Když začne pršet, mám náhradní pláštěnky, které můžu rozdat.
Stávají se při lesní terapii nějaké zádrhele? Klient spadne do louže, nebo se mu něco nezdá?
Musíš být připravená na všechny situace. Musíš být schopná se o lidi postarat a vést je. Vytváříš kontejner bezpečného prostoru. Role průvodce je celoživotní cesta, která certifikací teprve začíná a hodně se odlišuje od mnohem známější role experta, mentora, který všechno ví a něco tě učí.
Jako průvodce jdeš s klientem společnou cestou a pomáháš mu všimnout si neodhaleného potenciálu nebo něčeho, co už v sobě má. Zároveň neustále objevuješ i sama sebe a měníš se, stejně jako příroda.
Postupně rozvíjíš metodu své vlastní lesní terapie, kterou můžeš lidem předávat. Díky tomu je zážitek s každým průvodcem trochu jiný. Zároveň dodržujeme standardní podobu základních mechanismů, garantovaných účinků, které lesní terapie na klienty má.
