Berete často do ruky mobil, ani nevíte proč? Zkuste se zastavit, usmát se na sebe do toho černého „zrcátka“ a říct, že vám to sluší. „Ve chvíli, kdy se člověk zastaví, pozdraví se, pochválí, dostane také dopamin, kvůli kterému na sítě chodíme – a mobil může zase odložit,“ radí Hanka Toulavá z projektu Šamanka v podnikání.
„Nemusíte jít rychle, hlavně, že jdete,“ píše Hanka na svém webu. S klidem a porozuměním podporuje ženy a matky na cestě k seberozvoji a ke své síle, a poskytuje individuální konzultace.
Společně jsme probraly nejen úskalí sociálních sítí, ale i útoky hejtrů, příběh Hančina vyhoření a hledání nové pracovní cesty.
✽✽✽
Na vašem webu se mě dotklo téma vyčerpání a vyhoření, touha skloubit svůj sen s mateřstvím. Povíte mi víc?
Studovala jsem psychologii, velmi dlouho – a pořád ne a ne dostudovat. Otěhotněla jsem a státnicovala s roční dcerkou. Abych to neměla tak jednoduché, zároveň jsem měla 4 měsíce do porodu dalšího dítěte.
Tyhle druhé státnice jsem neudělala o jednu zkoušku, takže mě vyhodili z celého studia. Nedostudovala jsem.
Jaké to bylo studovat, starat o miminko – a navíc být v těhotenských emocích?
Nejhorší bylo nevyspání. Dcera byla hodně náročné, neodložitelné miminko. Učila se se mnou. Večer jsem ji sice odložila, ale to jsem zase já padala únavou. Když jsem psala magisterskou práci, odběhla jsem ji nakojit, pak zase rychle psát, a tak pořád dokola, několik nocí jsem nespala.
Dcera byla navíc nehlídatelná, všechno bylo na mě.
Jaká byla vaše další cesta?
Když mě vyhodili ze studia, propadla jsem se na dno. Být psycholog a pomáhat lidem byl můj sen. Najednou se tenhle domeček z karet zbořil.
Věděla jsem, že mám omezený čas dát se do kupy. Čekalo mě šestinedělí, péče o dvě malá miminka – a být do toho rozkopnutá na čtverečky bylo nemyslitelné. Musela jsem se rychle dát do pořádku, využila jsem všechno, co znám a umím, na sebe.
Hledala jsem cesty, zkoumala jsem, co umím, co mi jde, jak dělat svou práci i bez titulu.
Partner mi psychicky pomáhal, abych měla sílu znovu poskládat svoji kariéru.
A co z toho nakonec vzniklo?
Věnuju se terapii, konzultacím a strategickému seberozvoji. Umím u lidí najít a doladit cestu seberozvoje, aby zapadl do jejich života, i když třeba nemají čas nebo se nezvládají do něčeho nutit, třeba do každodenní meditace.
Nevyspané maminky ani meditovat nemůžou, okamžitě usnou (smích).
Vypouštím teď do světa velký program Žena je změna, kde budeme hledat se ženami jejich vnitřní sílu a stavět je do jejich jedinečnosti a velikosti, se záměrem na jejich vizi. V malé skupince se budeme podporovat a procházet programem spolu.
S jakým impulsem k vám chodí ženy, matky nejčastěji?
Nejčastěji se na mě obrací v období, kdy zjišťují, že už nechtějí dělat práci, kterou dělaly před mateřstvím. Už nechtějí trávit v kanceláři od devíti do pěti každý den. Mnoho žen chce začít podnikat, aby měly zároveň i čas být hodně s dětmi.
Řešíme, jak se postavit na vlastní nohy, zkoumáme strachy, které u toho vznikají, a hledáme cesty, jak se postavit do své síly. Tenhle krok je těžký. Sama s tím mám také velké zkušenosti.
Hejtři útočí na náš plazí mozek
Přichází k vám i téma zahlcení digitálními technologiemi nebo jiné negativní vlivy online světa, jako srovnávání se s ostatními?
Toto téma jsme zrovna řešily ve skupině, kde je hodně maminek-podnikatelek. Najednou ženy vykouknou do online světa a začnou se srovnávat s ostatními – tahle máma má skvělý projekt a zároveň pózuje s veselým miminkem, ukazuje, jak všechno zvládá... Je potřeba si uvědomit, že to je ale načančaná realita.
Pak je taky těžké věnovat plnou pozornost dítěti a přepínat zároveň na mód práce a touhu kontrolovat několikrát za hodinu pracovní e-maily. Jak zvládat tu roztěkanost?
Osobně jsem nikdy pětkrát za hodinu nekontrolovala. Mám často vypnutou wifi, mám vypnuté notifikace. Na sítě chodím, když uspávám. Když jsem venku, na telefonu vůbec nejsem, donedávna jsem měla i hloupý telefon.
Zdravé digitální návyky jste měla přirozeně?
Musela jsem si na tom trošičku zapracovat. Sítě jsou dělané tak, abychom na nich zlozvyk vypěstovali. Neříkám, že se mi to stoprocentně daří, ještě bych něco ráda doladila... ale je to na dobré cestě.
Nejsem s dětmi venku na sítích a věnuju se jim – tak jsem to měla vždycky.
Když rodič chce tenhle zlozvyk začít řešit u sebe, jaký je první krok?
Objevit, jak to mám, a co konkrétně chci změnit. Nejde změnit všechno najednou. Prvním malým krůčkem je vypínat doma vědomě wifi a nebýt na internetu venku. Když pak nutně potřebuju něco na internetu zkontrolovat, musím pak data vědomě zapnout.
V seberozvojovém klubu teď koloval hezký tip: když už automaticky beru do ruky mobil, tak hned nerozsvítit displej, ale usmát se na sebe do toho černého „zrcátka“ a říct si něco hezkého, třeba, že mi to sluší.
To je krásný!
Ve chvíli, kdy se člověk zastaví, pozdraví se, pochválí, dostane také dopamin, kvůli kterému na sítě chodíme – a mobil může zase odložit. Ale musí se to trénovat, než se tento pozitivní návyk vytvoří.
Co hejtři na sítích? Jak s tím pracovat, aby to člověka nesežralo?
Zrovna včera jsem dostala velikánský hejt na nový program. Někdo mi napsal, že jsem málo profesionální. Ale já si osobně myslím, že je to moje výhoda. Nejsem sešněrovaná v nějakém tónu a pravidlech, ale jsem taková, jaká jsem.
Hejtři a jejich nenávistné komentáře útočí na náš plazí mozek. Vyvolává to v nás niterný strach „nikdo tě nemá rád a budeš vyloučená z komunity“.
Co s tím?
Nejlepší je asi to přijmout, klidně si pofňukat, pořvat a pak to začít zpracovávat. Žádný hejtr nebo člověk, který vás ponižuje, by vás neměl zastavit na vaší cestě.
Poslední dobou sleduju trend, kdy lidé začínají na sítích sdílet i smutné nebo zlé okamžiky. Jdou do hloubky a píšou o tom i na Facebooku, nejen o tom hezkém.
Také si toho všímám. Ale stejně, konverzace z očí do očí, kdy se člověk skutečně otevře a sdílí svůj smutek, není to samé. Na Facebooku něco napíšeme, dáme tam pár smajlíčku
Psané komunikaci chybí emoce, výraz tváře. Každý si pak text může vyložit jinak.
Sítě jsou pořád v něčem anonymní. Dostanu ošklivý komentář – ale za tři dny o tom nikdo neví. Rychle se to spláchne.
Sleduju na Facebooku i lidi, kteří mají desítky tisíc followerů – už jsou veřejně známými osobnostmi a musí si dávat pozor na každé slovíčko. Ať napíšou cokoli, dostanou stovky komentářů. Člověk musí být hodně otrkaný, aby takovouhle smršť ustál. I v mém minulém rozhovoru Veronika Hubková sdílela, jak ji zraňoval každý hejt, i od anonymního trolla. Úplně na tom vyhořela.
Může to hodně bolet. Znám na to ale krásný citát: Neber hejty od toho, od koho by sis nevzal radu.
Spojily jsme se díky knížce Chyť bizona, kde jste mě podpořila. Jak vy nastavujete svým dětem digitální hranice?
Když potřebuju pracovat, pustím dětem YouTube Kids, sjíždějí Peppu a Binga. A já mezitím pracuju.
Jinak technologie co nejvíc omezuju.
Děti si to ovládají sami, jak dlouho budou koukat? Kolik jim je let?
Jsou jim 3,5 a 2 roky. Koukají samy – a já jsem pak ta, která to přijde vypnout. Mají nastavených 20 minut na časovači a pak mě ukecávají, že budou mít dalších deset minut (smích).
Zažila jsem nedávno oslavu narozenin, kde byli i větši kluci s vlastním mobilem, a jakmile ho vytáhli, slezly se všechny děti kolem nich a tu volnou hru v přírodě to úplně rozbořilo. Je to jak magnet. Chápu, je to barevné, hýbe se to, ale co v tom je ještě tak lákavého?
Vidím v tom sdílenou zábavu, když se dívají všichni dohromady, ale spojuje je to jiným způsobem.
U her na mobilu můžou – hlavně kluci – ihned vidět a sdílet svůj úspěch.
U hry je jasný počet bodů, který můžou porovnávat, vítězit. Dostanou svůj dopamin. U venkovních her tohle vidět není.
U menších dětí na hřišti je škoda, když si maminky nedovolí se rozhýbat a schovají se za mobil. Ustrneme u telefonu, tělo se nehýbe, postáváme, je nám zima...
Když žena není v mateřství dostatečně dosycená, chodí utíkat na sítě možná proto, aby si ten čas pro sebe udělala a utekla od reality, aspoň na pět minut.
Sítě jsou berlička. Krmí nás po emoční stránce. Přirovnávám to k lednici. Tupě do Facebooku čučíme a čekáme, co dostaneme.
Na sobě pozoruju, že čím víc jsem na sítích a zhltnu víc informací, míň si pamatuju a informace ukládám.
Minulý měsíc jsme měli výzvu vyčistit si Facebook vypnout si neinspirativní obsah.
Některé ženy měly ve feedu 300 stránek, 800 skupin... Pak je těžké v té hromadě obsahu najít hodnotné informace.
Pro které tam chodíme.
Já to mám tak, že když už na Facebook chodím, tak často cíleně třeba do skupiny na živé vysílání nebo workshop. Když se sejde víc zajímavých obsahů, musím tu konzumaci ještě víc osekat.
Je to povahová věc. Spousta lidí nepotřebuje tolik informací, aby byli spokojení. Záleží na našem nastavení. Vzít si svůj čas vědomě do ruky je náročná, ale správná cesta.
Comments