„Guilty pleasure? Facebook už je jen guilty!“ Tahle hyggiena proběhla ve spikleneckém stylu girls-in-crime. Jsme obě mámy už plus mínus 5 let a lehce nám to na mateřské ujíždí se smartphonem. Ups.
Lucie je jednou ze zakladatelek společensky prospěšného podniku Kokoza, který s láskou propaguje kompostování a pěstování ve městě. Vytváří tam mimo jiné pracovní příležitosti pro lidi se zkušeností s duševním onemocněním.
Před pěti lety Lucie založila letenskou KPZtku (komunitou podporované zemědělství) a komunitní zahradu, díky níž jsme se potkaly. Ve sklepě jí trůní vermikompostér, na vlastní městské zahradě pěstuje třeba mochyně nebo fazolky a kolem běhají dvě malé dcerky (4,5 a 1,5).
Brzy dokončí první pětiletku s dětmi na rodičovské dovolené, kterým dala vědomě přednost před vedením vlastního podniku. Na Facebook prý chodí slintat nad profily jiných a úspěšných lidí a sem tam si pustí nějakou tu kočičku na skejtu. („Vy to neděláte?“)
Probraly jsme:
✽ že slow food, slow fashion a slow life se bere pomalu jako standard, ale na Facebooku se pořád dost jede fastfoodové obžérství
✽ proč nechává holky v pohodě ochmatávat svůj telefon?
✽ kdo u nich nejvíc miluje Fíha Tralala? A kolik minut denně doma sjíždějí Králíčka Binga?
✽ proč už přes 4 roky de facto neodpovídá na e-maily?
Lucie: To jsem ti chtěla říct úplně na úvod, že jsem závislá na sociálních sítích (smích).
Já: Jak se to projevuje?
Mám nutkavou potřebu je používat, bez konkrétního bohulibého cíle.
Mám to stejně. Chození na internet používám jako drogu. Když mi chybí lidi, jdu na Facebook. Dělám to vědomě, ale dělám to. Dávám si to, asi jako si alkoholik dává panáka. Je to pitomý.
Musím říct, že naopak v karanténě se mi to dařilo držet vědomě. Je to asi díky tomu, že jsme měli pevnější režim, který neumožňuje si tolik ulevovat. Když mám režim, nemám potřebu k něčemu dalšímu utíkat.
Karanténa a separace od lidí mi přinesla poznání nebo jsem si spíš utvrdila v tom, že jsem fakt introvertní. Vyhovuje mi být doma, sama za sebe a nemuset plnit společenský role a očekávání.
Co jste dělaly s holkama doma v karanténě za srandy?
Nedávno šla starší do vany v plavkách a plaveckým kruhu, hrály jsme si na bazén :). Nebo jsme si napustily hodně horkou vanu a byly jsme jako v lázních. Děláme si to hezký.
Nebo jsme šly do kina - udělaly jsme si popcorn, zatemnily, pustily si film. Snažím se držet režim, každý ráno sama cvičím a chodíme vždycky dopoledne ven. Když se tyhle dvě věci nestanou, vím, že odpoledne už to bude moc.
To znám! Nedávno jsem nebyla celý den s Jonatanem (1,5) venku a večer byl tak mimo, že naschvál hodil Albi tužku do záchodu (pozn. původně bylo použito slovo na „h“). A co pomáhá tobě cítit se líp, v dobíhající koronavirové krizi?
Pomáhá mi pít horkou vodu. Taky se do horké vody ráda ponořím. Pomáhá mi režim - když vím, co budu druhý den dělat, co budeme vařit, s kým si zavolám a jaké mám konkrétní úkoly.
A začala jsem si zase po delší době psát deník. Každý večer před usnutím poděkuju za to, že žiju ve Střední Evropě a usínám ve vlastní posteli a vzpomenu si na pár věcí, za které jsem tento den vděčná.
A pomáhají ti sociální sítě, cítit se teď líp?
Nepomáhají. Na sociální sítě chodím během dne opakovaně na pár minut a v delším časovém úseku hlavně večer, a vím, že to není dobrý, protože když na tom už nějakou chvíli jsem a pak telefon odložím, tak jsem naštvaná, že jsem to zase nezvládla.
Po chvíli scrollování se už prakticky nic nového nedozvídám a už mi v ničem nepomáhá, neslouží. Je to nezajímavý, jsou to drby. A stejně si mě to přitáhne.
Je to frustrující.
Bulvár.
Jsem sběrač, potřebuju mít nasbíráno.
Pak to odložím a říkám si - už zase? :) Moje jediná sociální síť je Facebook, jiný záměrně nepoužívám, protože si ani nechci představovat, jak by to možná dopadlo. A nechci to říkat moc nahlas, ale vlastně těm novým už moc nerozumím.
Mám ještě Pinterest, to je taková prehistorická kvazi síť bez kontaktu, ale taky je to návykový. Chodím tam hledat inspiraci, co dělat s holkama (4,5 a 1,5 roku) nebo inspiraci pro vlastní tvorbu. Mám tam nasbíráno na pár nástěnkách inspirace asi tak pro deset dalších životů.
Máš teda Facebook jako guilty pleasure?
To už ani není pleasure. Už je to jen guilty.
Tři Králíčci Bingové
Kdy měly tvoje holky v ruce naposledy tvůj telefon?
Mladší má můj telefon v ruce každý den, mačká čudlíky, stejně to měla i starší. Dělám to záměrně. Není to tak, že bych jim ho dávala do ruky, ale nechávám ho volně ležet, aby s ním byly holky v kontaktu a věděly, co to je.
Ideálně až začne ta malá víc chápat, začnu jí vysvětlovat, k čemu ho zrovna používám a proč. Stejně to dělám s tou starší.
Ochmatávají ho obě. Učím je, že ve chvíli, kdy řeknu: „To je můj telefon, vrať mi ho,“ tak ho musí vrátit. A funguje to.
Promiň, začala jsem se smát - protože já dělám to samý, taky mám telefon volně položenej - a jen čekám, kdy mi ho Jonatan taky hodí do záchodu jako tu Albi tužku.
A jak to máte s holkama nastavený ohledně konzumace obsahu?
Všeobecný pravidlo máme přibližně 20 minut jakéhokoli online obsahu denně. Což jsou zrovna teď 3 až 4 Králíčci Bingové (smích). Bing mě baví, líbí se mi způsob výchovy, jaký tam prezentují. Jen nechápu, proč jsou rodiče z ponožek a králíček je větší, než oni... a tak.
Mladší už Králíčka Binga konzumuje taky?
Bohužel jo.
A na mobilu nebo na počítači?
Na mobilu videa nepouštíme, jen na počítači. Rituálně ho zapneme, domluvíme délku koukání a rituálně ho pak vypneme. V ideálním světě :).
Takže 20 minut a šlus.
No, ale jsme tu dva rodiče. Máme na tom většinou shodu, ale občas se nesladíme. Já pustím dopoledne a pak můj muž odpoledne přijde a holky vědí, že on pouští víc, tak za ním běžej a pustí se video znova.
Občas se i stane, že se dopředu s holkama nedomluvím, kolik dílů zkonzumujeme. Stává se, že to odprokrastinuju, je prima, že jsou holky zticha, tak se mlčením přejde, že už je to pátej Králíček Bing a tak. To se ale nestává moc často.
Do toho pouštíme občas Fíha tralala pro mladší, která ji miluje. Jsme spolu domluvený, že když už se koukala hodně, tak pouštíme na ucho (pozn. Lucka ukazuje klepání na ucho), takže poslouchá jen zvuk a u toho tančí, často jí to tak stačí rovnou.
Mladší smlouvá a mám za to, že se u ní tak projevuje závislost už v tomhle věku. Stačí jí mnohem menší dávka, protože je menší, a protože kouká se starší, tak se u ní to závislostní chování podle mýho snáz najíždí. Už teď pláče, když chce ještě a my jí nic dalšího nepustíme.
Teda nepláče, spíš pofňukává a prosí: „pojim, pojim“.
Neumím to vyřešit. Jsou dvě. Starší má koukání jako standard, baví jí to. Zkoušeli jsme se domluvit, že starší bude koukat na svoje věci, když malá spí. Ale občas nespí nebo spí venku, občas chceme dělat spolu jiný věci... Tohle ladění v rozdílu tří let je zrovna teď blbý.
Fíha Tralala. Pro ty, co absolutně nemají tušení:
Jsem profesionální prokrastinátor
Koukaly jste v koronavirovém režimu na obrazovky výrazně víc?
Máme to pořád stejný. Nechci z toho slevit. I když by to bylo pro mě určitě příjemný. Na druhou stranu, když holky koukají, často odbíhám k mobilu, což vlastně není dobrý. Navíc, je to jen dvacet minut, to je nic, uběhne to jako voda. Takže držet dvacet minut je dobrý i pro mě.
Přesně jako mají dvacet minut tvoje holky!
No jo, to mi nedošlo. Dala bych si svoji dvacetiminutovku, která by se mi změřila.
Starší ti to změří.
Jo, to je super nápad. Blbý je, že dlouhodobě nedělám věci v bloku tak, jak bych si přála a potřebovala. Jak jsou holky jsou malý a často musím uprostřed činnosti přenést pozornost jinam a těžko se vracím zpět, nemám ve svém volném čase režim. Hodinu na tohle, hodinu na tamto - to nemám. Nemám ani těch dvacet minut, věci řeším ad hoc.
Něco potřebuju občas na mobilu najít... a najednou jsem na Facebooku. To se ti taky stává?
No jasně.
Hledáš recept na palačinky a fazolovou pomazánku a najednou si čteš o tom, jak si pořezala tlapku kočka holky, kterou jsi viděla dvakrát v životě.
A měla jsi v životě období, kdy jsi ty hodně ujížděla na internetu?
Já jsem profesionální prokrastinátor. Nikdy jsem to neuměla úplně regulovat.
Na Facebooku jsem přes 10 let. Založila jsem si ho v době, kdy jsem byla v zahraničí. Byl to jeden ze způsobů, jak být v kontaktu s lidma v Čechách. To byl Facebook ještě jalovej, všichni si psali zprávy na zdi a tak :).
Byla jsem v Belgii, na vesnici, kde žilo asi 200 lidí, pracovala jsem v podniku, kde byli lidi s různými typy hendikepu, nebylo moc příležitostí, jak se družit... Večery jsem trávila hodně u počítače. Facebook se stal večerní rutinou, kterou jsem si přivezla do Čech a doteď se mnou je.
Pár let jsem strávila na české komunitní síti Nyx, který používala tenkrát hlavně alternativní mládež.
Jo a předtím jsem byla na XChatu. Byla jsi na XChatu?
To mě minulo. Asi jsem nepotkala ty správný úchyly.
Já jsem tenkrát jezdila na hiphopový koncerty. Dopisovala jsem si na XChatu s hrozně cool hiphopovýma týpkama. Pamatuju si, že jsem musela domlouvat s rodičema čas, kdy budu na počítači.
Počítač byl v obýváku, v jedný části pokoje seděla celá rodina, čuměla na televizi, a já jsem si tam šmudlala ty chaty. Bylo mi tak 16, 17.
Máma tě kontrolovala, co tam děláš?
Ne. Měla jsem důvěru. Byla jsem docela hodná holka.
Byla jsi dítě přilepený na obrazovku? Koukala ses na Esmeraldu a na Colomba?
Nemám ten dojem. Dívala jsem se na Magion a v neděli na Studio Kamarád. Nemám vlastně moc nakoukáno, a jestli jo, tak jsem to všechno zapomněla.
Naopak mě hrozně rozčilovalo, když jsme jezdívali k babičce na návštěvu a tam byla puštěná televize. Televizi jako kulisu nesnáším doteď, doma žádnou nemáme a taky je tu dost často ticho.
Telefon na chlebu
Jaký máš digitálně-hygienický návyky? Máš v noci mobil v airplane modu a tak dále?
Mám nastavený budík na cyklus spaní a tam se většina nastavení automaticky vypne s hodinou, kterou označíš jako tu, kdy chceš jít spát. Zapínám si ručně červenou obrazovku po deváté večer.
Snažím se zvědomovat, proč telefon beru do ruky a co se na něm chystám dělat. Zkouším si psát seznam věcí, který pak můžu vzít a odbavit to všechno najednou. Najít recepty, informace...
Přála bych si omezit četnost chvil, kdy beru do ruky telefon.
Snažím se, aby telefon měl v bytě jedno konkrétní místo. Protože se mi stává, že ho do nekonečna hledám, právě kvůli tomu závislostnímu chování, protože ho potřebuju - nasytit tu chuť po sladkým - a hrozně mě to rozčiluje.
Když jsem byla u tebe na návštěvě, položila jsem si telefon na váš suchej chleba :). To by šlo?
Telefon na chleba? Už jsem ho jednou hledala v lednici. Telefon na chlebu je dobrej příměr multifunkčních matek :).
Dávám si teď telefon na náš hranatej mixér, tam hezky pasuje. Ale zatím nemám jedno jediné místo, kde bych ho mohla ponechat a pak zase v klidu najít. Ale alespoň je to v procesu.
Co téma postování fotek svých dětí na sítě a digitální stopy malejch dětí, který si o tom ještě nemůžou rozhodovat?
Holky mají na mým Facebooku dohromady asi tři fotky.
Proto se tě na to ptám. Všimla jsem si, že holky na Facebook téměř nedáváš.
Ale já bych se ráda s nima chlubila! Měla bych spousty lajků. Když se narodily, byly to nejlajkovanější fotky, hrozně mě to sytilo. Ale nepřijde mi to fér.
Chci, aby si holky samy potom vybraly, jestli chtějí nebo nechtějí být na mým Facebooku.
Upřímně, když už je fotek dětí ostatních lidí moc, tak ani mě to moc nezajímá. Předpokládám, že ani ostatní lidi nezajímají naopak moje děti.
S prarodiči máme fotky nasdílený přes cloud, což jsou jediný lidi, který se fakt o moje děti asi upřímně a dlouhodobě zajímají :).
Na workshopu Replug.me jsem slyšela zajímavou věc: že teenageři často poměřují pravost svého přátelství podle toho, jak rychle ten druhý zareaguje na messengeru na tvoji zprávu. Jak to máme my dospělé ženy a mámy? Jsi nerada na příjmu?
Když jsem nastoupila na mateřskou, tak jako první jsem si nastavila automatickou odpověď na e-mailu, že odpovídám jen jednou týdně. A někdy taky vůbec. To bylo a pořád je osvobozující.
Užívám si, že poslední čtyři roky nejsem automaticky dostupná.
Neočkávám od ostatních, že budou dostupný, naprosto respektuju, že mi někdo neodpoví. Neočekávám ani od dobrých kamarádek, že mi hned odpoví, nehodnotím to. Měl by to být standard.
Nejradši se vidím s lidma osobně, během karantény jsem objevila kouzlo videocallů. Nerada se vykecávám po telefonu a chatování už mě vlastně taky rozčiluje, zdržuje.
Chatování znamená, že mám v ruce telefon a moje děti se na mě koukají a jak nejsem s nima, ale něco cvakám.
Často se mi stává, že si hraju s dětma a cinkne mi telefon. Zrovna očekávám, že mi někdo odepíše, a jdu si to přečíst. To je nešvar.
Já nemám notifikace zapnuté, nic mi necinká. A když, tak se to snažím dětem vždycky okomentovat: Hele zpráva, táta píše, nebo teta píše, tak já jí odpovím.
Starší má přehled o tom, co s mobilem dělám. Ale nevím, jestli to je dobrá cesta. Čím je starší, tím je zvědavější a ptá se mě na osobní věci a začíná mi to vadit. Možná to budem muset nějak přenastavit.
Nechci, aby moje dcera do budoucna věděla úplně všechno, co dělám nebo píšu. Zatím to plní roli toho, aby ona věděla, proč se zrovna nevěnuju jí.
Tvůj podnik Kokoza se věnuje i návratu zahrádkaření a kompostování do měst. Lidi se obecně začínají vracet k jednoduchým věcem - zahrádkaříme na balkoně, pečem vlastní chleby, jedeme slow food, slow fashion... Zároveň se svět zesložiťuje a na internetu se valí obsah. Osobní život zjednodušujeme, virutálnímu světu není reálné ani zdaleka porozumět. Cítíš v tom taky rozpor?
To je moje celoživotní téma. Osobní spokojenost versus očekávání vnějšího světa, který je komplikovanej a nabízí ti spoustu možností. A ty si z toho musíš něco vybrat. A já jsem člověk, který neustále pochybuje, jestli moje volba byla dobrá nebo špatná. A jestli jsem nemohla volit líp.
Nepřeberná nabídka možností na internetu je stresující. Ve chvíli, kdy si vybereš, tak se ti může hodně ulevit. A když si vybereš s vědomím, že to není dokonalá volba, ale ty jsi s ní spokojená, pak je to na jedničku s hvězdičkou. Já jsem si pro tohle životní období vybrala jednoduchý věci.
Je pro mne důležitý, že jíme kvalitní jídlo, můžeme se hýbat nebo že se mi alespoň jednou za čas podaří uklidit. Průběžně minimalizuju počet věcí u nás v domácnosti a v sezoně trávíme čas na zahradě.
Aktuálně nemám ambice zachránit celý svět. Jsem spokojená, ale nad mým profilem na Facebooku si nikdo moc nezaslintá a neočekávám ani nabídky práce snů jako zmiňovala Věrka v tvém minulém rozhovoru.
Je život v mý sociální bublině jednodušší nebo zjednodušený? Nejsem si jistá. Vždyť i těch možností, jak můžeš zpomalit je milion.
Lidi, kteří dokázali kvalitně zpomalit, už dávno ve virtuálním prostoru nejsou, nebo jen omezeně.
Vybrali si, a pokud je neživí psaní, nikdo o tom ve virtuálním prostoru neví. Umět si vědomě vybrat je dovednost, kterou můžeš získat a trénovat.
Budoucnost patří těm, kteří si umí vybrat a udržet směr mimo svět internetu, těm, kteří budují osobní kontakty a důvěru.
A já se to učím. Vybírat si. Celoživotně. S tím mám velkej problém. Jak si vybrat tu nejlepší životní cestu, ten nejlepší produkt, nejlepší sedačku do obýváku. Nejlepší knížku, film, kterej si pustím…
Vy jste děsně dlouho v obýváku neměli žádnou sedačku! Tak proto, nemohla sis vybrat! :)
Hej, už ji máme! Předcházely tomu ale hodiny a hodiny online příprav. Nemám ráda nakupování v obchoďácích, a tak tím trávím hodně času online, zjišťování informací. To je moje neřest.
Jsem sběrač informací, který potom dost často netřídím a nepracuju s nima efektivně. Trvá mi, než se rozhodnu a vyberu.
Je to součást mýho osobnostního profilu, jdu po povrchu, mám přehled, ale je pro mě těžký se ponořit. Je to podle mne typický pro tuhle dobu, pro spoustu lidí kolem mě.
A obdivuju lidi, kteří se dokážou ponořit. Lékaři, architekti, lidi, co musí jít opravdu do hloubky, aby odvedli dobrou práci, a dělají náš svět lepším místem pro život.
Jsem typický produkt týhle doby. Ale makám na tom. A rodičovská dovolená je skvělá příležitost pro revizi.
Comments