„Sociální sítě jsou jako masturbace - všichni to dělají, ale moc se o tom nemluví. A když o tom mluvíš, tak jsi divnej úchyl,“ říká Věrka. Proč je Facebook dokonalá Platónova jeskyně? Vadí Věrce googlí sbírání dat? A jak dopadl její love/hate relationship s Facebookem?
Věrka je sémiotička a literární teoretička, která se už přes 10 let věnuje marketingu, budování komunit a happiness managementu. V současnosti školí, přednáší a konzultuje s firmami i jednotlivci. V Čechách se pod záštitou GUG.cz věnuje komunitě Women Will a Women Techmakers a je certifikovanou trenérkou Google Partners pro #IamRemarkable a Leadership.
Má dvě předškolní děti, báječného manžela a hlavu plnou bláznivých nápadů, jak říká.
S Věrkou máme společné nejen dvojnásobné mateřství, dva roky v jednom openspacu, ale i jeden takový nepěkný... ošklivou věc:
Svěřila ses mi, že máš s Facebookem love/hate relationship, který by vydal na román. Přiblížíš mi to?
Já si Facebook tak jednou, dvakrát do měsíce úplně odinstaluju. Nainstaluju si všechny blockery, které existujou... a zhruba do týdně se na Facebook stejně podívám skrze webový prohlížeč v telefonu, protože tam mi nejde úplně zablokovat.
Nemám koule na to říct svému manželovi, aby mi změnil k Facebooku heslo, protože to mi moje FOMO nedovolí. Takže se k tomu do dvou týdnů vrátím a říkám si: „Dala jsem si detox, zvládla jsem to! Teď už to bude v pohodě, ráno se kouknu, večer kouknu...“
A třetí týden už zase sjíždím, hodiny a hodiny newsfeedy lidí, který mě vlastně nezajímají.
Mám to podobně. Můj muž mi nastavil Facebook limit na 10 minut denně. Ale stejně tam můžu pořád chodit na počítači. A v karanténě mi to ujíždělo dost.
Zvládala bych tam i nechodit. Můj problém je, že na Facebooku mimo jiné spravuju drobné projekty nebo jsem byla docela aktivní v profesních marketingových skupinách.
Kvůli tomu mám pocit, že na Facebooku pořád pracuju, a proto ho nemůžu úplně zrušit. Mám i představu, že si tam musím budovat nějakou pověst, protože to jednou budu potřebovat pro nějakou hezkou práci, kterou bych chtěla jednou zas mít.
Ráda se taky chodím dívat do Montessori bazaru a do háčkovacích/pletacích skupin pro inspiraci. Nebo naše školka dává fotky dětí na Facebooku. Jasně, mohla bych se na ně jednou za týden podívat...
Takže ano, částečně mi brání objektivní věci, ale často si je vymýšlím, není to tak horký, jak říkám.
Proč se nechodíme jen rychle podívat do pracovních skupin, na fotky ze školky a za 5 minut to nezavřem?
Myslím, že je to způsob prokrastinace. Je to stejné, jako když doma random šůruješ.
Nic vlastně neděláš, ale dokážeš tím strávit celý den.
Člověk prokrastinační čas potřebuje - čas typu sedím na zahradě a čumím do blba. Do určité míry je prokrastinace zdravá - ale ne na internetu.
Když koukáme do prázdna, mozek se osvěží a najednou začnou třeba i přicházet nové nápady...
To ti Facebook nedá! Ale používáme ho jako to čučení do prázdna.
To je ta iluze. Příval těch DĚSNĚ ZAJÍMAVÝCH věcí ve feedu nám dává iluzi, že to je ten příval kreativních nápadů!
Jo. A další věc s Facebookem: mám taky docela ego. Já se ráda ukážu. Dřív jsem dost sdílela i děti, to už teď nedělám. Ani ne kvůli tomu, že bych nějak změnila paradigma...
Hurá! Budu mít konečně v rozhovoru slovo paradigma!
No tak taky děláš rozhovor se sémiotičkou :). Nezměnila jsem paradigma ohledně dávání dětí na Facebook, ale nějak to ve mně vyšumělo. S prvním dítětem je všechno nový. Chceš všem ukázat, že máš dítě. S druhým - sorry, Lucinko - už to není taková zábava.
Taky to souvisí s tím, že jsem si zrušila Instagram.
Proč jsi zrušila Instagram?
K Instagramu jsem nikdy nepřilnula. Ráda čtu dlouhé statusy bez obrázků, Instagram je moc obrázkový. Na obrázky mám Pinterest - ukládám si nástěnky, tvořící projekty, guilty pleasure nástěnky s oblíbenými herci...
Chi, chí!
Jo, pořád ještě to dělám! I po dvaceti letech.
Každopádně, na Instagramu jsem sdílela fotky svých dětí. Dávala jsem tam hezký fotky, chtěla jsem se pochlubit. A jednou za čas jsem si fotky vytáhla a přes aplikaci vytiskla.
Vrchol srdíček na mým Instagramu byl nějakých 30, takže jsem měla pocit, že je to moje osobní věc, že to není veřejný. Což byla úplná iluze.
Postupně jsem přešla na sdílení háčkovacích a pletacích výtvorů... ale i to mě postupně přestalo bavit. A bralo mi to čas... Taky mě nebaví storíčka.
Na Instagram jsem přestala chodit, odinstalovala jsem ho z telefonu. Z počítače se to blbě managuje a po nějaké době jsem zjistila od spolužačky, že se dá účet úplně zrušit. Už rok ho nemám aktivní.
A ráda bych tohle udělala i s Facebookem.
Baví vás rozhovor? Budou další!
Maminky nám říkaly, že je neslušný zírat na lidi
Je digitální hygiena intimní téma? Stydíme se za svůj screentime? Chceme se vůbec s někým bavit o tom, že jsme včera tři hodiny pročučeli na smartphonu?
Myslím si, že je to intimní věc. Stydíme se za to, CO tam děláme. Je to svým způsobem stalking - není trestný, nikomu neubližuješ - ale je to v nás kulturně zakořeněné jako něco, co „se nedělá“.
Když jsi byla malá, už maminka ti říkala, že nemáš zírat na lidi, že je to neslušný. Tohle tam někde je. Ačkoli to všichni děláme, cítíme tlak, že se to dělat nemá.
Sociální sítě jsou jako masturbace - všichni to dělají, ale moc se o tom nemluví. A když o tom mluvíš, tak jsi divnej úchyl.
Stejně jako se lidi styděj mluvit o tom, že se jejich děti dívají na televizi.
Nebo že čtou potají bulvár...
Sama na sobě to vidím - sedím u počítače, mám dělat něco do školy, můj muž projde kolem mě - a já jsem na Facebooku, tak se za to stydím a rychle přepínám do správnýho okna, aby to neviděl.
Je to strašně legrační, nedospělý. Ale dělám to.
Děláme něco, co je zakázaný. A naše vnitřní dítě se bojí, že za to budeme potrestaný. Proto je to intimní téma.
Když uděláme oslí můstek k sémiotice, kterou studuješ: veškerý věci, co nejsou hmatatelná realita - zpravodajství, média, můj profil na Facebooku - jsou obrazy, reprezentace. Ten obraz je míň, nebo víc zkreslený, ale vždycky je zkreslený. Prohlížíme si jen otisky nás. Ale myslíme si, že si prohlížíme skutečné lidi.
A to ani nemusíme chodit do sémiotiky, stačí filosofie. Vezmi si Platóna.
Facebook je dokonalé dokonání Platónovy jeskyně. Díváme se jen na stíny věcí a doopravdy neuvidíme, jak vypadají. Sociální sítě in persona.
I média obecně.
Jo. Sémiotika je obor, který nám to pomůže nahlídnout. Teď jsou hodně populární diplomky na témata typu Sociální sítě prizmatem voyerismu. Je to úchylka. My se chceme ukazovat a chceme, aby se někdo díval.
Kdybys šla po ulici a vyprávěla kolemjdoucím, co jsi snídala, jsi za blázna. Ale na Facebooku to sdílíš všem.
„Hoďte na něj deku, nebo ho zabiju!“
Stalo se ti, že znáš někoho osobně - a na Facebooku je to úplně jiný člověk?
Ježiš, mockrát! I u relativně blízkých, známých lidí. Často se stává, že introverti vypadají na Facebooku jako úplný gerojové - a v realitě se stydí promluvit i před dobrýma kamarádama.
Bydlím na vsi, všichni se tu znají, naučíš se smířit s tím, že lidi jsou různí. Ne všichni jsou ve tvoji intelektuální bublině.
A tady najednou zjistíš, že člověk, který na Facebooku sdílí příšerný věci - extrémistické strany, hoaxová videa o muslimech - je ve skutečnosti skvělej soused, výbornej táta od dětí, do kterýho bys to v životě neřekla. V reálném životě je to zlatý člověk, který rád pomůže a všichni ho mají rádi.
Místo, kde se nejčastěji lidi z odlišných sociálních bublin potkávají, jsou diskuse. Chodíš se hádat pod DVTV?
Hele, už to nedělám. Ale dělávala jsem to. Trvalo mi to roky, než jsem přišla na to, že mi to za to nestojí. Teď si umím zvědomit, co bude následovat, a vím, že diskutovat na Facebooku nemá smysl. Nechám to na někom jiným, kdo má víc času, chuti a míň úzkostných poruch, než já :).
Diskusi nemůžeš vyhrát. Diskuse jsou o emocích. Není to o argumentech. Nikdy nikdo nepřesvědčil člověka v diskusi na internetu k tomu, aby změnil názor například na to, že gayové mají adoptovat děti.
Ty je nepřesvědčíš. Stejně jako oni nepřesvědčí tebe. Takže vždycky budeš potom naštvaná, protože jsi prohrála.
Takže po takových diskusích ti přicházela špatná nálada?
Jo. Byla jsem naštvaná. Naštvanější na děti. Celkově mizernou náladu jsem pak měla celý den.
Muž si ze mně dělal legraci, když viděl, jak urputně datluju do telefonu: „Tak co, zase se jdeš pohádat? Zase jim to jdeš vysvětlit?“ To mi pomohlo a naučila jsem se to stopnout už na začátku.
Prostě - pokud to neumíš oddělit od normálního života, tak to nedělej.
Prošla jsem si jednou, dvěma velkýma hádkama a už to taky nedělám. Jsem dost poučená. Hádka na Facebooku dokáže zamrznout přátelství i v reálném životě.
Taky se mi to stalo s jedním konkrétním člověkem, ale nebudu jmenovat.
Když nebyl internet, pohádali jsme se buď z očí do očí - anebo často spíš vůbec. Teď je víc interakcí, a tudíž víc příležitostí zkřížit meče. Děje se to ale ve virtuálním prostoru, kde komunikaci chybí důležitý kanál. Ten fyzický.
Lidi taky můžeš strašně snadno odstřihnout! Blokování na sociálních sítích je nebezpečná věc.
Máme pocit, že to děláme pro svoje dobro, když si zablokujeme nácky mezi našima bývalýma kamarádama, stejně jako si oni zablokujou nás, protože jsme sluníčkáři. Ale zavíráš se tím do bubliny.
V reálným světě byste si dali do držky, ale člověk by na tebe pak nemohl hodit deku a už tě v životě nevidět.
Ty máš šanci deku hodit na kohokoli instantně a už nikdy neuvidíš, co říká a dělá. Dokud se s ním nepotkáš fyzicky.
To je nebezpečný. Vytváří to falešnou dichotomii světa.
Google, cookies a ugandské porno
Ty jsi certifikovaná lektorka Googlu. Co přesně děláš, jsi tam zaměstnaná?
Dřív jsem byla zaměstnaná v Googlu, dva roky. Řídila jsem Partners Program pro agentury, potom jsem spouštěla Digitální Garáž v Čechách.
Teď jsem certifikovaná na leadership. Nejsem teď zaměstnanec Googlu, jsem externista. Jejich „dvorní lektor“. Dělám přednášky, workshopy...
Zajímá mě, jaký máš vztah ke Googlu a obřím korporacím? Jak vnímáš sbírání dat atd.?
Jsem docela fanoušek Googlu a jakým způsobem oni pracují s daty. Oni se opravdu snaží a přemýšlí o tom. V Googlu taky pracujou pečlivě vybraní lidé, kteří přemýšlejí o věcech se společenským přesahem.
Jsem na straně Googlu a jsem docela vděčná, že existuje personalizace reklamy. Když už na reklamu musím koukat, tak ať je pro mě aspoň relevantní. To se mi na Facebooku tolik nestává.
Deset, dvanáct let jsem marketér, s*ala bych si do vlastních bot, kdybych řekla, že mi to vadí. Nikdy jsem neměla ani nainstalovaný AdBlock.
Poslední dobou jsem spíš ze zvědavosti začala řešit souhlasy s cookies. Až nedávno jsem od spolužačky zjistila, že to na některých webech můžeš odmítnout a dál sledovat obsah. Což mě překvapilo.
Pro firmy je zpracovávání dat náročné a spousta z nich to neřeší dostatečně.
A každý, kdo pracuje s daty, je pořád jednou nohou v kriminále.
Sdílení dat nám spíš pomáhá, pokud s tím umíme aspoň trochu pracovat. Když vyplníš podezřelé kvízy na Facebooku - jasně, pak může nějaký ruský web získat tvoje data.
Přišel ti někdy výhružný e-mail z Ugandy, že mu máš poslat prachy, protože ví, na jaký se díváš porno?
Z Ugandy mi nikdy nic nepřišlo! Cejtím se odstrčená!
To byl moment, kdy jsem přišla na to, že se nemám za co stydět. Že jestli bude mít někdo přístup k datům z mého osobního života - tak prosím! Není co skrývat.
Osobně jsem s tím v pohodě. Základ je podle mě žít dobrý život. To, že mají korporace informace o mým dobrým životě, mi nemůže nijak uškodit. To je můj názor.
Problém samozřejmě je, když dáš pochybný stránce informace o svý kreditce nebo zadáš svoje hesla, kam nemáš. Lidi to ale nerozlišujou a zlobí se na to, co je vidět - Google, Facebook a další.
A zrovna Google je korporát, ve kterým se dá dobře fungovat. Je tam startupový duch, můžeš si tam dost věcí dělat po svým. Je plný chytrých lidí. Co odlišuje Google od jiných korporátů je způsob, jakým nabírají lidi.
Lidi, co jsou společensky zodpovědní, jak jsi říkala?
Nejvíc se bere v potaz to, jestli jsi lídr. Musíš být lídr vlastně i pro pozici, která není vedoucí. Správný lídr má přesah do společnosti a má sadu dalších určitých kvalit. To je přesně to, co Google odlišuje.
Smartphone jako baterka, budík i chůvička
Jak to máš se smartphonem? Máš kompulzi ho kontrolovat?
Byly doby, kdy jsem nedala telefon z ruky. Ale nemám smartphone dlouho, jen asi 4 roky.
Dlouho jsi odolávala?
Ne, mně to přišlo jako strašně drahá věc. Telefon za 20 000? Za to jsem mohla mít slušný počítač. První smartphone mi koupil můj muž, tajně, asi za osmičku. A neměla jsem z toho radost. Pak se dostavilo období závislosti...
Teď mám smartphone na nočním stolku. Používám ho jako baterku a budík. Ano, mohla bych mít baterku a budík, ale nemám. Používáme telefon i jako chůvičku.
Ráno beru telefon do ruky jako první věc, to jo.
Dívám se, co se děje, taky do kalendáře, abych ten den na nic nezapomněla.
Teď jsem ve fázi, že když přes den telefon nevidím, tak ho nepotřebuju. Mám permanentně vypnutý zvuk, zapínám, jen když čekám balíček.
Co vaše děti a technologie? Dívají se na pohádky hodně?
My jsme dost liberální. Byly doby, kdy jsem měla pocit, že jsme to přepískli. Ale nakonec se mi to neprokázalo. Starší (teď má 4,5 roku) měla kolem 2 let období, kdy na tom visela víc, než bych chtěla. I hodiny. Nabažila se a najednou to nechce vůbec.
Mluvíme o pohádkách nebo hraní her...?
Moje děti hry nehrajou. Máme jen Hravouku, ani ta je až tak nebaví. A když, tak na to koukáme společně, čtu jí popisky.
Moje děti koukají na pohádky na tabletu. Ta mladší (1,5 roku) výhradně na český písničky - Štístko a Poupěnka a na Míšu Růžičkovou, kterou já nemůžu ani vystát, je to taková zvláštní novodobá Dáda Patrasová :).
Ale po 10 minutách už jí to celkem nebaví. A naučila se překlikávat. Má YouTube kanál, kde jsem jí naskládala videa.
Občas se mi proklikne do Siri a povídá si s ní. Ona něco žvatlá a ozve se I don‘t understand. To jí přijde hrozně cool, že na ni neživá věc mluví.
Starší kouká na YouTube kids. K tomu mám ambivalentní vztah, spoustu videí by mělo zmizet. Bizarní ruský videa...
...Generovaný počítačem kvůli reklamě...
Jo. Jednou za týden na to sednu a podobný videa promažu.
No a k těm hrám - moje děti ale stejně všechny puzzle a skládačky mnohem radši dělají naživo. I když k elektronice mají vlastně neomezený přístup.
Starší dcera má svůj tablet. Ráno dokáže starší vyndat mladší ze spacáku a hrajou si.
A když se vzbudí první, dojde dolů a pustí si pohádky na tabletu. Takže nás nechá vyspat... Doufám, že mě za tohle nezavře sociálka :)
A doufám, že to dělá víc rodičů :).
Ale - kdykoli jim nabídnu alternativní aktivitu, skládat skládačku nebo jít ven - vždycky si vyberou jinou věc než tablet. To mě naplňuje klidem, že naše děti nejsou nijak „poničený“.
Jsem prostě freestylista, nemám žádná pevná pravidla pro děti. Sama bych je neuměla dodržovat. Starší pravidla štvou stejně jako mě a mladší si je zas dělá sama. Tak jim do toho zatím moc nekecám.
Commenti